Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | En la estación compré un boleto a La Spezia. Finalmente sentí que estoy en Italia. Me sentí firme y seguro, el recepcionista tenía razón: “Qué noche…“ En La Spazia no hubo más en que pensar. Frente la estación crecía una barda alta de arbustos polvosos y bajo de ella jadeó el puerto, como si fuera una ballena, de vez en cuando sacó un géiser de olores, rugidos y rechinidos oxidados. La Córcega se convirtió en una mugrienta postal que jamás mandaron. Además, el objetivo ha sido alcanzado, más bien apareció solo y yo no quise estar más metido en mis pensamientos, abrí todas las ventanas de mi rancia fortaleza y dejé de entrar aire fresco. ¿Porque más bloquear la entrada y correr en círculo detrás de mi propia sombra? Regresé a la taquilla, preguntando por el próximo tren a alguna ciudad grande. “En quince minutos a Venecia, en cuarenta a Roma “se escuchó de la ventanilla. Partí hacía Venecia. Ya he estado en aquella ciudad con mis padres y mi hermano cuando era pequeño, pero no me acordaba de nada. Quizás solo de las palomas. Tuve fantasías emocionantes sobre ella en cuales se mezclaba niebla, aire salado y grandes, complicados secretos. Las siluetas borrosas de Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte e Antonio Vivaldi. Y aún más borrosas figuras de los soplones dogos, gondoleros ágiles y máscaras de carnaval. La pestilencia de los pescados y atardeceres en aquella ciudad húmeda. Como más tarde me di cuenta, mis fantasías no han sido lejos de la realidad, pero jamás me hubiera imaginado como me la ciudad atrapa. Agarra y no deja ir. En la estación de Santa Lucia salté del tren y cuando salí de los instalaciones solo suspiré en silencio. Frente a mi estalló la belleza de la ciudad como si explotarían fuegos artificiales. Era las once de la noche. La ciudad me daba la bienvenida, el Canal Grande parecía reclamarme, que no he llegado antes y a la izquierda me invitaba a entrar Ponte degli Scalzi diciendo, que todo esté listo. Tuve que sentarme a la escalera y esperar hasta que se me calme mi pulso y recuperaré el aliento. Quedé en aquella ciudad tres días. Me era indiferente si estuviera desnudo o si la Venecia me puso a mi rostro una de sus máscaras engañosas. Era feliz. Era enamorado. Me enamoré en la ciudad. No voy, ni siquiera quiero estar describiendo aquellos tres días. Eran como una noche de boda embriagadora. En la plaza San Marco tomé del mar y me dejé ir… |