Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | En la estación compré un billete a La Spezia. Por fin comencé a darme cuenta de que estaba en Italia. Me sentía confiado y seguro. El recepcionista tenía razón, ¡qué noche! En La Spezia no había mucho en qué pensar. Frente a la estación había un alto cerco de arbustos polvorientos y debajo el puerto jadeaba y, como una ballena, exhalaba de tanto en tanto un géiser de olores, alaridos y rechinos herrumbrados. Córsega se convirtió ante mí en una postal arrugada y sin enviar. Además, el objetivo había sido alcanzado, o mejor dicho apareció por sí solo, y ya sin querer mortificarme con más autoanálisis, abrí todas las puertas de mi fortaleza atufada y dejé correr aire fresco. ¿Para qué cortarle el paso y seguir dando vueltas en círculo? Regresé a la caja y pregunté por el próximo tren a alguna ciudad grande. De detrás de la ventanilla se oyó: “A Venecia en 15 minutos, a Roma en 40“. Partí hacia Venecia. Ya había estado de niño en esta ciudad, con mis padres y mi hermano, pero no recordaba nada. Quizás solo las palomas. Solía tener fantasías excitantes sobre Venecia, en las que se mezclaba la bruma con el sol ardiente, el aire salado con profundos secretos intricados. Las siluetas borrosas de Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte y Antonio Vivaldi. Y aún más borrosas las figuras de informantes ducales, ágiles gondoleros y caretas de carnaval. Olor a pescado y crepúsculos en la ciudad húmeda. Como pude comprobar, no estaba lejos de la realidad. Pero no había imaginado la forma en la que me atraparía la ciudad. Me agarraría y no me dejaría ir. En la estación Santa Lucía salté del tren y al salir del edificio lancé un gemido. Ante mí y sin previo aviso estallaron los fuegos artificiales de una ciudad hermosa. Eran las once de la noche. La ciudad me saludó con un gesto. El Canal Grande parecía menear la cabeza insinuando que había tardado demasiado, a la izquierda el Ponte degli Scalzi me invitaba a pasar, pues todo estaba listo. Tuve que sentarme en unas escaleras a esperar que me bajara el pulso y pudiera volver a respirar. Me quedé tres días en esta ciudad. Y daba igual si estaba desnudo o Venecia me había estampado en el rostro una de sus máscaras embusteras. Estaba feliz. Estaba enamorado. Me enamoré de la ciudad. No quiero, ni voy a describir estos tres días. Fue una noche de bodas embriagante. En la plaza San Marco, bebí del mar y me dejé llevar… |