Non so in qual modo, ma i miei scolarini erano venuti a sapere che quel giorno era il mio compleanno. Me li vidi arrivare alla scuola col vestito delle feste e con un regalino tra le mani.
Chi mi portava una penna elegante, chi un libriccino da messa, chi un astuccio da lavoro, chi un bel mazzo di fiori freschi. Io fui consolata e attristata da quella vista: consolata perchè qualunque segno di gratitudine o d'affetto che mi venisse da quei buoni figliuoli mi toccava il cuore e mi faceva parer leggiero ogni sacrifizio: attristata, poichè pensavo che i denari occorsi in quelle compre, potevano venir destinati a più nobile uso. A ogni modo, accolsi serenamente quelle care dimostrazioni d'amore.
Un bambino solo, il più povero, non mi offrì nulla: ma dal suo contegno imbarazzato e dal suo visetto malinconico argomentai quanto dovesse soffrire. Lo chiamai e quando l'ebbi vicino me lo strinsi ripetutamente fra le braccia, baciandolo. Incoraggiato da quelle carezze, il poverino mi pose tra le mani un involtino e fuggì vergognoso.
Sorpresa e incuriosita, lo aprii senza che nessuno potesse accorgersene. Vi erano.... indovinate!.. Tre pallottoline di zucchero!
Lo richiamai subito da me.
--Lo sapevi che mi piacesse lo zucchero? gli chiesi sorridendo.
--Me lo sono figurato! Mi piace tanto a me!
--E tu, ripresi commossa, l'hai certo chiesto alla mamma e....
--No signora! replicò prontamente, non ho chiesto nulla a nessuno; glie l'ho serbato proprio io, di mio....
--Ma pure....
--La nonna, quando mi dà il caffè e latte, mi mette sempre nella chicchera due o tre pallottoline di zucchero per indolcirlo. Io ho levato lo zucchero....
--E il caffè e latte?... chiesi con la gola serrata.
--L'ho preso amaro!
Mario, piccolo Mario, dove sei tu? Forse il fumo delle officine avrà annerito il tuo viso d'angelo, forse a quest'ora lavorerai i campi dove biondeggia la messe e si matura, al sole, la vite, forse ti accoglieranno le navi avventurose dove il lavoro è sì duro, la speranza sì fallace....
Ma chiunque tu sii, operaio, agricoltore o uomo di mare, il tuo posto è fra i nobili cuori, per quali l'amore è sacrifizio, l'abnegazione, dovere.
Mario, piccolo Mario, se tu per un momento potessi entrare nella mia stanzetta da studio, vedresti molte carte, molti libri, molti ninnoli; e vedresti anche, custoditi in una piccola campana di vetro, tre pezzetti di zucchero, un nome, una data! | Mým žáčkům se doneslo, vůbec netuším jak, že v ten den slavím narozeniny. Sledovala jsem, jak do školy přicházejí vyparádění a s dárečky. Jeden mi daroval elegantní pero, druhý mešní knížku, třetí pouzdérko, čtvrtý krásnou kytici čerstvě řezaných květin. Ten pohled mne těšil a rmoutil zároveň. Těšil, protože jakýkoli náznak vděku či náklonnosti od té drobotiny mne hřál u srdce a vše, co jsem obětovala, se mi jevilo nicotné. Rmoutil, protože jsem si říkala, že vynaložené peníze mohly být využity k ušlechtilejším účelům. V každém případě jsem ty projevy lásky s veškerou vážností přijala. Jen jediný chlapec, ten nejchudší, mi nedal nic, ale z jeho zaraženosti a zádumčivého pohledu jsem vytušila, jak moc jej to trýzní. Zavolala jsem si jej, a jakmile přišel, opakovaně jsem jej stiskla v náručí a zasypala polibky. Povzbuzeno touto něžností mi to malé choudě vtisklo mezi dlaně balíček a zahanbeně uteklo. Byla jsem překvapená a zvědavá, a tak jsem dárek otevřela, aniž si toho kdokoli mohl všimnout. Že neuhádnete, co tam bylo! Tři kuličky cukru! Okamžitě jsem si chlapce zase přivolala. „Jak víš, že mám ráda cukr?“ zeptala jsem se jej s úsměvem. „Domyslel jsem si to! Já ho mám moc rád!“ „A ty,“ pokračovala jsem dojatě, „jsi určitě poprosil maminku a...“ „Ne, paní učitelko!“ opáčil okamžitě, „nikoho jsem o nic neprosil, schoval jsem vám ho sám, ze...“ „Ale...“ „Když mi babička dělá kávu s mlékem, hází mi do hrníčku dvě nebo tři kuličky cukru, abych ji měl sladší. Vzal jsem ten cukr...“ „Ale co tvá káva?“ otázala jsem se se staženým hrdlem. „Vypil jsem ji hořkou!“ Mario, malý Mario, kam ses poděl? Tvé andělské vzezření možná osmahl dílenský kouř, možná právě pracuješ na poli, kde žloutne obilí a na slunci dozrává víno, možná jsi našel útočiště na dobrodružných lodích, kde panuje tvrdá práce a šálivá naděje... Ať již ale děláš cokoli, dělníka, zemědělce či námořníka, patříš mezi ušlechtilá srdce, pro něž láska představuje oběť, odříkání, závazek. Mario, maličký Mario, kdybys na chvíli mohl vstoupit do mé pracovny, spatřil bys spoustu papírů, spoustu knih, spoustu drobností. A ve skleněném zvonečku bys uviděl schované také tři kousky cukru se jménem a datem! |